ttt

31. května 2013 v 22:59 | Malá Miki
Jestli někdo máte nastudovaný můj blog (což asi ne), tak jste si mohli všimnout že v rubrice Psaní nemám skoro nic až na dvě kapitoly k fanfikci na Doktora A pár názvů, u kterých ale nic není.
Jsou to "povídky" asi? z období mé osmé nebo deváté třídy a už od začátku přemýšlím, jestli je sem mám zkopírovat nebo ne, protože jsou docela hrozné a nikdy jsem se nedokázala přehoupnout přes dvě kapitoly. Ale tady je jedna z nich:
(zohledněte, že jsem je psala v hrozné pubertě a byla posedlá tajnými agenty xD)

tell the truth


Obsah:
Hlavní hrdinka Mara Stevensová má matku feťačku a otce ve vězení. Vždy byla pilná studentka, neměla žádné problémy, ale to stejné platilo o přátelích.
Poté, co ji odeberou matce a skončí v dětském domově, rapidně se zhorší její výsledky ve škole, přestává tam chodit a začne mít opletačky s policií. Díky tomu si jí všimne tajná služba..

_____________________________________________________________
,,Řekni pravdu!" křičel na mě a já se strašně bála.
,,Ja-ja-jakou pravdu?" třásla jsem se, netušila jsem, co po mně ten chlap chtěl.
Pak mi to došlo, musel být nějakej feťák, kterýho znala matka, nejspíš její novej přítel.. I když.. Ani bych neřekla přítel, spíš jí dodával peníze za sex. To mi přišlo naprosto nechutné.
Donutila jsem se ho nebát. Je přece jen blbej feťák. Jako moje matka.
Sice mě vždycky mlátila, ale brzy se zhroutila a začala se mi se mi omlouvat. Jednou dokonce vydržela být čistá celý týden. Není to moc, ale pro mě to byo sedm dní klidu a míru. Byla zhnusená sama sebou, takže mi koupila nový notebook a na obědy jsme chodily k McDonaldovi. Pak se zase všechno zvrtlo. Matka přišla poprvé na třídní schůzky, kde se dozvěděla, že jsem nejlepší z ročníku. Všichni se jí ptali, po kom jsem, kde pracuje a jaktože ještě nikdy nepřišla. Zhroutila se a zase do toho spadla. Říkala jsem si, proč je taková? Proč si vylívá zlost na mě? Nedospěla jsem k žádnému závěru, ale smířila jsem se s tím.
,,Asi chcete vědět, kde je matka, že? Stačí vejít dovnitř, dveře nejsou zamčené" řekla jsem v klidu. On mě pustil, přičemž se mnou mrsknul proti zdi. Nejspíš mi zlomil ruku, ale na bolest jsem si po patnácti letech zvykla. Nikdy mě nikdo neutěšil, nepomohl mi do nemocnice. Starala jsem se jen sama o sebe. Možná proto jsem neměla žádné přátele, bála jsem se, že se na mě vykašlou.
Zvedla jsem se, oprášila a namířila do nemocnice. Vždycky jsem dostala přes hubu, protože se matka bála, že ji napráším policajtům. Nejsem blbá, sice měli v nemocnici pokaždé značné podezření, ale jí si hrála na nešikovnou holku. Zatím mi to uvěřili. Tentokrát ne. Všimli si modřin, který jsem měla od toho chlapa, protože mě tak pevně držel. Nerada jsem tam lhala, když na mě byli moc hodní.
Pověděla jsem jim všechno. Příští ráno k nám přijela sociálka. Nevím, co tam dělali, pořád jsem ležela v nemocnici. Sbalili mi všechny věci, kterých jsem stejně moc neměla, jen pár kusů starýho oblečení, věci do školy, nějaký cetky a laptop, takže se nenadřeli. Musela jsem jim zopakovat všechno, co jsem večer vyžvanila doktorům, a došli k názoru, že musím od matky. Jelikož jsem neměla jinou rodinu - otec byl na doživotí ve vězení, prarodiče jsem nikdy neviděla - poslali mě do dětskýho domova. Mysleli si, že se mnou nebudou žádné problémy, když jsem byla nejlepší z ročníku a nikdy nic neprovedla.
Šeredně se mýlili...

***
První den v nové škole. Sama sobě jsem si nalhávala, že všchno bude fajn a konečně si najdu přátele. Že bude můj život lepší.
,,Dobrý den studenti, představuji vám novou spolužačku Maru Stevensovou. Určitě na ni budete hodní a seznámíte ji s naším školním řádem" prohlásila ta strašná učitelka v růžovým kostýmku a přitrouble se usmála.
Porozhlídla jsem se po třídě. Ostatní vypadali celkem normálně. Všichni okukovali moji ruku v sádře. V pravém zadním rohu byla parta lidí z děcáku, takže jsem si chtěla sednout k nim, ale lavice byly obsazené. Jediné volné byly u bárbín a u nějakých grázlů. Nechtěla jsem ani k jedné skupině, ale ta druhá mě pobídla, abych si sedla nim. Byla jsem zvyklá udělat radši všechno, co mi takoví lidi řeknou. Věděla jsem, co mě čeká, kdybych je neposlechla.
Prvně se mi zdálo, že jsem se spletla. Když jsem přišla k lavici, jeden z nich se zvednul a jako pravý gentleman mi odsunul židli, abych se mohla pohodlně posadit. Všichni se mila usmívali a začali se se mnou bavit. Ale ne. Jakmila učitelka viděla, že jsem se zdárně začlenila, zahájila vyučování. To se jim nelíbilo. Začali na ni pokřikovat a házet papíry. Najednou se zvedli a mě táhli s sebou. Odešli jsem ze třídy a vypadli ze školy. Skvělý první den.
Rozhlídli se kolem a pomalu se šourali do města. Stála jsem na místě a nevěřícně koukala. Nechápala, jaktože jim to prošlo.
,,Neboj, nic se nám nestane. Zaměstnanci školy jsou zvyklí neřeší to," prohodila holka, která se představila jako Pandora ,,ale měla by sis převlíknout tu uniformu, aby neměly starý báby kecy".
,,No jo, ale já s sebou nic na převlečení nemám" odpověděla jsem a strachovala se, že budou další komplikace.
,,To je jedno," usmál se kluk se jménem Viktor ,,stačí, když nám řekneš svou velikost a my se postaráme o zbytek".
,,Velikost S, ale nechcete nic krást, že ne?!" další problémy na obzoru.
,,Neboj, my to klidně zaplatíme, nikdo ve třídě to neví, ale my jsme.." ani to nedopověděl, když na něj zakřičel Daniel, nejspíš jejich vůdce: ,,Nic jí neříkej!"
,,Myslím, že se jí dá věřit. A musíš uznat, že v tomhle jsem se ještě nikdy nespletl, Danieli" opáčil Viktor.
,,Tak fajn, ale když se něco po*ere, odskáčeš si to ty".
,,Jasně," Viktor se zářivě usmál a osvětil celou situaci ,,víš, my nejsme nějací zlodějští hajzlíci, jak dáváme najevo. Jen se nudíme. Naši rodiče jsou nechutně bohatí a takhle se bavíme. Celý život něco hrajeme, pořádáme párty a plesy, chodíme na módní přehlídky, kupujeme si všechno, co chceme...".
,,Určitě si říkáš, proč navštěvujeme školu v nejhorší čtvrti" poprvé se ozval Christien, červenovlasý sympaťák ,,naši rodiče chtějí, abychom poznali i okolní svět, ne jen pozlátko. A hlavně.. abychom nebyli moc často doma, protože mají většinou velmi nebezpečná povolání".
Nemohla jsem vyjít z úžasu:,,A.. a jak jste se vlastně dali dohromady?".
,,No.." začal Er, nejspíš dvojče Victora ,,většina z nás se zná díky rodičům, občas spolupracují.. Já a Viktor jsme, což doufám poznalas, bratři, Cat a Em spolu chodí, Daniel a Christien jsou také sourozenci a Pandoru jsme potkali náhodu, když jsme jejímu dědovi poslali pozvánku na ples, ale přišla ona. Ještě tě musíme seznámit s Hallem, který dnes nemohl přijít kvůli rodinným problémům, ale zítra se určitě ukáže."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 didilu didilu | Web | 31. května 2013 v 23:17 | Reagovat

ahoj, prosím hlasuj pro tento obrázek, děkuji :) .. napiš kdykoliv na můj blog, pokud budeš chtít někde hlas :)
http://www.recyklovanepohadky.cz/detail-soutezniho-obrazku/109

2 Veru Veru | Web | 1. června 2013 v 15:51 | Reagovat

Já mám nastudovaný tvůj blog od začátku do konce :D
Určitě to sem hoď, jenom bych trošku upravila spisovnost (kterýho - kterého) a tak :)

3 Malá Miki Malá Miki | E-mail | Web | 1. června 2013 v 17:03 | Reagovat

[2]: ta nespisovnost je tak schválně, protože to vypráví puberťačka, která tak prostě mluví :D
já taky nemluvím a nepíšu spisovně, když nemusím :)

4 Veru Veru | Web | 1. června 2013 v 22:48 | Reagovat

[3]: Tak to jó! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Flag Counter