1. Setkání

27. října 2012 v 16:19 | Malá Miki
(gif nalezen u Psychotic-Carp)
Byla jednou jedna dívka, měla zrzavé vlasy po ramena, úchvatné modré oči a nos jako bambulku. Jmenovala se Madeline a pro většinu lidí byla obyčejná, nudná, pro některé divná, protože většinu svého času trávila s nosem zabořeným v knihách. Maddie nevadilo, že se s ní nikdo nepřátelí, měla své knihy, své světy, přesto ale vždy chtěla navštívit jiné země, poznat nové lidi a nové zvyky. Nikdy ale neměla dostatek peněz, proto začala pracovat jako servírka v baru kousek od jejího bytu. Práce to byla hrozná, pořád po ní pokřikovali slizcí staříci a mladí kluci se zmohli jen na oplzlá gesta. Všechno přetrpěla a po roce úmorného spoření každé libry měla dostatek peněz na svou vysněnou dvoutýdenní dovolenou v New Yorku.


Byly Vánoce, sedm hodin ráno, všude tma, sněhová vánice, když Madeline vystoupila z autobusu a zamířila k letišti Heathrow. Po desetiminutovém zápasení s vichřicí se probojovala do vstupní haly, kde si hlasitě oddychla a začala ze sebe oprašovat nánosy sněhu. Ostatní lidé v hale se na ni podivně dívali a Maddie nechápala proč. Zjistila to až po projití kolem zrcadla - její vlasy byly zacuchané a zmrzlé v roztodivných tvarech, plné sněhových vloček, řasenka na očích se všechna rozpila, takže měla přes obličej dva obrovské černé kruhy, a její nos celou tu hrůzu červeně rozzářil. Hned se za sebe zastyděla a rychle doběhla do odbavovací haly.
,,Dobré ráno, slečno" pozdravil ji nějaký zaměstnanec letiště a jeho tváří probleskl úšklebek nad jejím vzhledem ,,jdete někoho vyzvednout nebo snad v tomhle počasí chcete někam letět?". Ani nestihla odpovědět a on odpověděl:,, Podle vašeho kufru předpokládám, že chcete odletět, bohužel, to nebude možné kvůli vichřici, která se rozprostírá nad polovinou Anglie, a neskončí minimálně do zítřejšího odpoledne". Madeline se podlomila kolena a svezla se na zem. Všechno naplánovala do posledního puntíku a nakonec skončí hned na začátku své cesty a bude muset trčet sama ve svém malém bytě, při nejlepším s lahví vína, místo vánoční večeře na Times Square? Takhle si to tedy nikdy nepředstavovala. Po tvářích se jí začaly koulet slzy a začala popotahovat, ale potom se rozhlédla kolem a uvědomila si, kolik rodin nebude kvůli vichřici spolu, hleděla do strhaných tváří ostatních cestujících v hale, slyšela brečet malé děti, které čekali s maminkami na návrat tatínků z pracovních cest, a uvědomila si, jak na tu krátkou chvíli byla sobecká.
Vlepila si mlaskavou facku, zvedla se ze země, otřela si slzy, usmála se na pracovníka, který vůbec nechápal, co se děje, v mžiku se otočila na podpatku a vykročila pryč z haly, odkud zamířila do nejbližšího obchodu, kde nakoupila za většinu svých ušetřených peněz vánoční sušenky a perníčky, spoustu kelímků horkého čaje, kakaa a kávy, na hlavu červeno-bílou čepici s bambulí, hromadu práskacích bonbónů a hrst prskavek.
Pod vším tím nákladem se skoro zlomila, ale rozčileně si to rázovala zpátky na letiště. Všichni lidé kolem se zastavovali a bojovali s vichřicí o své deštníky, Madeline šla odhodlaně dál, ale najednou ji přišlo divné, že i když hustě sněží, nefouká skoro žádný vítr a lidé tahají své deštníky pořád. Zastavila se, položila všechen nákup na lavičku a se zájmem sledovala přetahování o deštníky s neviditelným soupeřem. Většina lidí to postupně vzdávala a jejich deštníky vyletěly zběsile nahoru do oblak, kde se zastavily a zůstaly nehybně na místě. Zbytek lidí vzdal svůj boj a všichni teď sledovali tu nebeskou podívanou, o které nevěděli, co si myslet.
Najednou z postranní uličky uslyšela podivný zvuk, který ji neskutečně přitahoval. Rozhlédla se, ale nikdo jiný to asi neslyšel. Šla se podívat a nevěřila svým očím. V uličce se postupně zjevovala stará modrá policejní budka, která vydávala ten divný zvuk. Když se objevila úplně, někdo z ní vykročil a Madeline se bleskurychle schovala za popelnice, aby ji ten neznámý neviděl. Koukala na něj s otevřenou pusou - neznámý měl na sobě staré hnědé sako se záplatovanými lokty, světlou košili, vínového motýlka a kšandy, černé kalhoty, polobotky, na hlavě se mu vyjímala černá buřinka a kolem krku měl ovázanou pestrobarevně pruhovanou šálu. Svižně došel k žebříku na stěně nejbližší budovy a začal lézt nahoru. V tom ale Madeline vdechla pár sněhových vloček a rozkašlala se. Viděla, jak se neznámý jenom pousmál, jakoby celou dobu věděl, že ho sleduje, jenom čekal na její chybu, ale lezl stále výš a neřekl ani slovo. Na střeše vytáhl z kapsy podivný předmět, zvedl ho do vzduchu, cosi na něm zmáčkl a předmět zeleně zasvítil. V tu chvíli se začali všechny deštníky snášet k zemi. Muž se znovu usmál, slezl ze střechy dolů a mířil rovnou k Madeline, která ho nemohla přestat sledovat, a řekl jí:,,Zavři pusu, vypadáš hloupě" a znovu se usmál, tak zářivě a mile, že se Madeline začervenala a málem se jí znovu podlomila kolena.
,,Já jsem Doktor, a ty?" zeptal se jí a se zájmem zkoumal její rozmazaný obličej.
,,M-Madeline.. D-doktor čeho? A-a c-co se to teď s-stalo?" vykoktala zaraženě a snažila se nedívat na jeho úžasný úsměv.
,,Prostě Doktor" odvětil tajuplně ,,máš s kým oslavit Vánoce? Neboj, jsem jen blázen s budkou".

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Flag Counter